Ohlédnutí za mým rokem 2021

V předchozích letech jsem nikdy neměla potřebu bilancovat nad uplynulým rokem. Ale rok 2021 mě k tomu vyloženě nutí. Možná je to věkem, i když stará si rozhodně nepřijdu, nebo byl prostě tak jedinečný.

Asi největší rodinnou událostí tohoto roku je moje otěhotnění. S manželem jsme o tom střídavě uvažovali, střídavě zavrhovali. Nejvíc jsme nad tím začali přemýšlet, když jsme viděli film Ženy v běhu. Ten nejmladší syn neustále pronášel jednu vtipnou hlášku za druhou. Říkali jsme si, že by to doma bylo zase o něco veselejší.

Úplně jsme na miminku nelpěli. Máme dvě zdravé děti, které si spolu rozumí a celkově jsme spokojená rodinka. Dali jsme tomu volný průběh. V sobě jsem si nastavila limit do mých pětatřicátých narozenin. Už jsem byla připravená, že v létě začnu pomalu rozdávat věci po dětech.

A dva měsíce před mými polokulatinami to přišlo. Měla jsem radost a hned jsme to všem roztroubili :-). Samozřejmě se radost míchala se strachem, jak to zvládneme s naším pracovním vytížením, Marušky školou a dětskými kroužky.  

Znamená to, že na nějaký čas budu zase mimo rehabku a to jsem se teď pořádně obula do podiatrie, terapie nohou. Naštěstí máme v práci skvělý tým, který to na rehabce zvládne i beze mě a na ty nožky se snad brzy vrátím. 

Všechno si sedlo jak ,,prdel” na hrnec. 

Ještě než Maru šla do školy, říkala jsem si, že mít mimčo, když bude prvňačka, přinese velkou výhodu. Budu mít víc času se jí věnovat, zvládnu i Mikyho první třídu na rodičovské a s naším benjaminkem nám zase starší děti pomůžou. Taková je moje vysněná budoucnost. Jsem naivní, že?

Podnikání z pláže bez pláže ale pěkně z domova

Otěhotnění mi také pomohlo v mé nové vášni, kterou je projekt Podnikání z pláže. Začala jsem s ním v březnu v době covidové. Dětské kroužky neprobíhaly nebo minimálně a díky tomu jsme měli hromadu času. A zároveň jsem si ušetřila i víc času sama na sebe.

Tenhle kurz mi dal hrozně moc. Nejen že mi pomáhá v seberozvoji, ale vedl mě za ruku při poznávání online světa. Situace mě donutila nebo donutila, spíše mi umožnila dostat se k mým cvičenkám pomocí videí na youtube, tak aby holky nezahálely a makaly, i když nám nebylo umožněno se stýkat. Projekt Podnikání z pláže pak už plynule navazoval na mé počínání.

Už delší dobu jsem měla chuť vytvořit něco, kde budu mít sepsáno to, co svým pacientům dennodenně říkám. A tak vznikly eBooky Jak si ulevit od bolesti zad a Zbavte se bolesti zad. Při psaní těchto ebooků jsem si uvědomila, jak je důležitá prevence a jak naše tělo touží po symetrii, ale místo toho se mu dostává samé jednostranné přetěžování. Netýká se to jen dospělých, ale i dětí a to už od miminek. 

Vše začíná u miminek

Dostala jsem chuť tuhle informaci rozšířit ještě dál než jen k rodičům mých malých pacientů a maminkám na cvičení pro miminka a lezce, které vedu v Mateřském centru Benátky. Se synem mojí kamarádky jsem začala pravidelně každý měsíc natáčet instruktážní videa, které mám v plánu zpracovat buď do ebooku nebo online kurzu. Navíc jsem byla oslovena k takovému hezkému komplexnímu projektu o prvních dnech s děťátkem, na který se moc těším.

Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak je potřeba informovat maminky  o tom, jak zacházet se svým miminkem, co nejdříve klidně už i v těhotenství. Proto jsem obnovila lekce pro těhulky a opět se mi k tomu moje těhotenství hodilo. Protože jsem si zase připomněla, co těhulka v jakém období zvládne, co ji trápí, nad čím přemýšlí. To vše jsem shrnula v eBooku Těhotenství s nadhledem. Pravidelně jsem se každý týden fotila, měřila, zapisovala, co se za ten týden událo a hlavně jsem natáčela lekce s cvičením, ze kterých jsem vytvořila online kurz Půlhodinky pro těhulky. Ten rok možná i díky tomu tak strašně rychle utekl.

Vychovejte sebe a nemusíte vychovávat své dítě

Jako nejnáročnější v tomto roce vnímám měsíc září. Maruška začala chodit do školy a spolu s tím ji začly povinnosti, na které nebyla zvyklá. Dokázala být pěkně protivná. Do toho jsme chtěli pokračovat v kroužkách, na které byly děti zvyklé. A ještě si přidala hru na housle. Takže každý den čteme, píšeme úkoly, cvičíme a hrajeme na housle. Trvalo nám tak měsíc a půl, než jsme si zajeli zase nějaký režim. Teď mi přijde, že už to v pohodě zvládáme, i když na začátku jsem se cítila hrozně uhnaně. Ale udělala jsem si to sama.

Celkově jsem na sobě začala pracovat, protože toho potřebuju hodně stihnout. Musím dát svému životu a práci nějaké uspořádání. Čím dál víc si uvědomuji, jak svojí neuspořádaností zbytečně ztrácím čas a práci si komplikuju. Hlavně v péči o domácnost sleduji svoje mezery, ale vidím je také u dětí. 

Ono totiž když něco neuklidí jeden – dva lidi, tolik to nevadí. Když po sobě neuklízí ale už čtyři osoby, je to mnohem horší a občas mám pocit, že boj s nepořádkem nemůžu snad nikdy vyhrát. Snažím se teď sebe i  děti k tomu pořádku důsledněji vést. Úplně teď vidím, manžela, jak se mi vysměje. Ale já se opravdu snažím :-D. Vychovat děti prostě znamená nejdřív vychovat sebe.

Jak na to líp mě inspirovala Aneta Štěpánková se svým projektem Cesta k samostatnému dítěti. Poznala jsem ji, díky rozhovoru ohledně dětí v kuchyni, ke kterému mě oslovila.  

Všichni máme omezený čas

Rodina je pro mě velmi důležitá a to i ta široká. Miluju naše společná rodinná setkávání. Bohužel o jednoho člena jsme tento rok přišli, protože nám zemřel děda. Nejobětavější a nejpracovitější člověk, kterého znám. Byl nemocný, takže všichni víme, že je mu teď líp. Hrozně mě mrzí, že ten jeho odchod nebyl takový jaký by si zasloužil a že zemřel v nemocnici, kam jsme za ním nemohli nebo jen v respirátoru. 

Pohřeb měl ale krásný, jeho přátelé myslivci mu při jeho odchodu dělali čestnou stráž a tak jako on troubil jiným, zatroubili i oni jemu a vzdali čest jeho památce, tak jako ta spousta lidí, která na jeho pohřeb přijela. Děda byl prostě dobrák a bude nám všem moc chybět.

Jsem jedna z mála v mém věku, kdo si mohl užít všechny své prarodiče a jehož děti zažily prababičky a pradědy. Pro děti je setkávání obohacující a pro staroušky rozveselení. Vždy když se vidíme si říkám, že je musíme navštěvovat častěji, ale ten čas je neoblomný.

S Bětkou jsme tento rok začali navštěvovat seniory v Domově u Anežky. Dlouho jsem tomu odolávala, právě kvůli svým starouškům. Ale teď jsem ráda, že tam pravidelně jednou měsíčně chodíme, protože je vidět radost v jejich tvářích a to jak se na nás těší.

Co mi rok 2021 přinesl?

Musím říct, že je docela hezké se nad uplynulým rokem zamyslet. Člověk se může pochválit za dobře odvedenou práci a zároveň se zamyslet nad chybami, které udělal. Zamýšlíte se nad uplynulým rokem nebo ho necháváte prostě odejít?

Co si z uplynulého roku nesu do roku 2022?

S čím jdete do nového roku vy? Ať je to cokoli, užijte si ho a poučte se z něj. 

Přeju Vám krásný nový rok,

Vaše Markéta z REHABE