Pěkně si nás omotala kolem prstu aneb kouzlo třetího trimenonu

Během 3.trimenonu tedy od 7.do 9. měsíce se z našeho ležícího miminka stal malý človíček nebo spíš skřítek, který už má svůj názor, neboť jasně ví, co se mu líbí a co ne, co chce a co ne. Poznává a ochutnává svět kolem sebe a jasně vám dá najevo, že vás miluje.

Tři důležité vzory třetího trimenonu

Na konci šestého měsíce se naše holčička dostávala na čtyři. Během tří posledních měsíců se tzv. vertikalizovala, to znamená, že se posadila a postavila. Najednou miminko přestává být miminkem a stává se malým človíčkem. 

Ve třetím trimenonu dojde ke třem důležitým vzorům. Děťátko se rozleze, posadí a postaví. Některé, jako třeba obě naše holky, tohle všechno provede v jeden týden. Člověk se pak nestačí divit, jak rychle vyrostly.  To doslova! Je velký rozdíl, když v půli roce mají svůj obličej jen tak vysoko, jak natáhnou paže v poloze na břiše, proti tomu, když se postaví. 

Ale vezměme to pěkně popořádku. Na konci šestého měsíce mimčo zvládá tzv. druhé vzpřímení, opře se o dlaně a vzepře se na natažených horních končetinách. Některá dítka, hlavně ta rychlejší, hodně motivovaná například staršími sourozenci, se vyhoupnou i do polohy na čtyřech. Z tohoto se ještě ale nerozlezou. 

V tuto chvíli můžete mimču nabízet hračky buď ze strany, abyste ho motivovali k tzv.pivotování, kdy se otáčí kolem své osy, stejně na obě strany anebo ze strany z výšky, aby si nakročilo nohou, vytáhlo se rukou vzhůru a tím trénovalo buď nízký nebo vysoký šikmý sed. Při obojím dojde k rozdílné funkci končetin, část se opře a část se uvolní do pohybu, zapojí se šikmé břišní svalové řetězce, čímž se zpevní trupové svalstvo. Rozhodně to není chvíle, kdy byste miminko měli lákat k pohybu dopředu, aby se rozlezlo. S největší pravděpodopností by se spíše rozplazilo.

1. Plazení versus lezení

Plazení je vzor, který ve vývoji vidět můžeme, ale preferujeme pokud se rovnou rozleze po rukách a kolenou. Plazení ani nechceme vidět moc dlouho. Dítě při něm zapojuje jiné svaly, než které potřebuje pro lezení. Navíc se často děti plazí jednostranně, čímž si posilují svaly nestejnoměrně. 

Více se plazí děti, které mají slabé bříško a doma plovoucí podlahu. Zkuste miminku situaci usnadnit a pokládejte ho na nesmekavou podlahu. Pořiďte mu koberec nebo ho svlékněte z bodička. Studená podlaha nebo tráva ho donutí bříško přizvednout. 😀

Kojenec se rozleze až potom, co se zvládne vytáhnout do polohy na čtyřech přes nákrok jedné dolní končetiny. Nejprve leze tzv.nezrale, opírá se vždy o tři končetiny, kolena pokládá od sebe, na nohách fajfky, pohyb ještě není ladný. Ale brzy uvidíte tzv. zralé lezení, kdy se opírá jen o dvě končetiny křížem, pohyb se zrychlí, stane se plynulejší. Holeně se budou sunout po zemi, špičky se protáhnou a dítko bude svištět jako o závod.

Lezení je důležité pro grafomotoriku (psaní), protože u obojího se zapojí obě dvě poloviny mozku (hemisféry).

2. Není sed jako sed

Druhým důležitým milníkem je sed. Pro dítě je výhodnější pokud zvládne šikmý sed dříve, než se rozleze. Protože lezoucí namotivované děti si zvládnou kleknout, čímž si uvolní obě ruce pro hru a když si posadí zadeček mezi paty jsou navíc ještě stabilnější a tím dojde k tzv. W sedu, což je můj velký strašák.

Z polohy na čtyřech do kleku nedochází k protažení a zapojení svalů na zadních stranách stehen, dítě se naučí špatný stereotyp posazování, který se velmi rychle fixuje a následně se špatně dostává do volného sedu. Nedokáže v něm napřímit pánev a hrbí se v zádech. 

Bohužel do W sedu si sedala i naše nejstarší Maruška, to jsem ještě nevěděla, jak to má správně vypadat. Má ploché nohy a já věřím, že tohle je jeden z důvodů plus genetika. Miky ten je na tom líp. Také si začal sedat přes w sed, ale zvládli jsme ho to přeučit. Teď doufám, že to zvládneme naučit i Anežku, která na to bohužel přišla také. Nějaké náznaky už vidím.

Během dne ji tento W sed opravuji, tak že ji přesunu na bok do šikmého sedu nebo ji nosím jakoby v šikmém sedu a přes šikmý sed ji pokládám. Vždy si hlídám, abych střídala strany a nepokládala ji jen přes stále stejný bok.

Klek nebo sed mezi patami chcete-li není ta pravá chvíle na posazování. I když se rodič většinou hrozně těší na posazení dítka do židličky, aby už ho mohl normálně krmit.

Ta pravá chvíle nastává, ideálně když se dítě posadí samo přes šikmý sed do sedu volného a nějakou chvíli v něm vydrží nebo když už nějakou dobu leze, čas od času ho zkusíte posadit a ono zvládne sedět. Ničemu neuškodíte, když počkáte až na další trimenon.

Nejvíc napínavé ale je vozit takhle staré dítě v kočárku. Dokud si nesedne, nedávala bych ho ještě do sporťáku, což ale znamená obrnit si nervy nebo jezdit, jen když mimčo spí. Mimino už chce vidět, různě po kočárku leze nebo stoupá si. My máme výhodu, že naše děti jsou prťata, takže když si stoupnou v korbě, je stále dost vysoká. Naštěstí ale pro slabší nátury existují kšíry, kterými dítko můžete připoutat.

3. Ze zvířátka človíčkem

Postavování je hodně náročná disciplína, která se postupně zdokonaluje. Nejprve dítko vypadá jako šplhave, který se snaží si stoupnou, co to jen jde. Jakmile se dítko postaví, jakýmkoli způsobem, ukažte mu, jak se dostane dolů. Umístěte nějakou zajímavou věc na zem před něj, aby se pro ni chtělo dostat a ono si přes kolínka klekne. 

Mnoho rodičů v tuhle chvíli začíná řešit časté pády, někoho dokonce napadne dát dítěti helmičku, aby si neublížilo. Pokud dítě padá, je to z toho důvodu, že neví, jak dolů, neudrží se a hucne na zadek nebo to dělají děti, jejichž rodiče je vezmou a posadí pasivně na zem, jakmile si stoupnou. Uznejte, že ukázat mimču, jak na to je lepší 😉

Těch způsobů jak si kojenci začínají stoupat je několik. Některé děti se doplazí na místo, kde se mohou něčeho chytnout a pouze pomocí rukou se vytáhnou do stoje. Často se staví na špičky. Většinou to dělají děti, které jsou v ohrádkách, protože mají omezený prostor.

Jiné děti se vytáhnou rukama a pomáhají si oběma nohama, které si různě kroutí, až se na ně postaví. Prostě hlava chce a tělo ještě nemůže. 

Pro tyhle děti je lepší, pokud většinu svých aktivit přesunete na zem, aby neměly potřebu jít nahoru. Když si stoupnou, zkontrolujte, jestli dokážou položit paty.

Správně by si děťátko mělo stoupat nákrokem přes jednu nohu. CELÉ chodidlo, které směřuje mírně zevně, se opře, přičemž koleno směřuje nad střed nártu. Následně se dítě vytáhne do stoje, kde stojí s rozkročenýma nohama, protože si tak tvoří větší základnu. Postupně tuto širokou bázi zužuje.

Chceme vidět, že nohy střídá. Pokud se tak neděje chytneme mu pánvičku naneseme váhu na nohu přes kterou se běžně staví, aby muselo nakročit druhou nohou. 

Nechceme vidět, že se staví přes vnitřní hranu chodidla. Pokud tak činí můžete zkusit uchopit patu vidličkou mezi palcem a ukazovákem (palec pod vnitřním kotníkem, ukazovák na malíkové hraně chodidla) a nanést váhu nohy na celé chodidlo.

Když spadneš zase se zvedni

V souvislosti se stoupáním a lezením děťátko může začít vylézat schody. Jakmile se tak stane, ukažte mu, jak slézt, tedy přes nohy.

Osobně bych ho nelákala nahoru a radši si ho do schodů v tomto období ještě vynášela a snášela. Většina rodičů najednou dostane strach, že by ze schodů mohlo spadnout a pořizuje zábrany na schody.

Já zábrany odmítám. Pokud máte schody doma, jsou přirozenou součástí života dítěte a je lepší naučit ho se po nich pohybovat, zpočátku pod dohledem, než mu v nich bránit. Jednoho dne se totiž může stát, že zábranu zapomenete zavřít..

Často vám také dítě v tomhle období může spadnout z postele. Ani nemrknete a je dole. Když nám spadla poprvé Maru, byli jsme z toho strašně špatní. Měla jsem výčitky, ale kamarádka mi řekla uklidňující větu: Rodiče se dělí na ty, kterém dítě už spadlo z postele a kterým ještě ne. To, že k tomu dojde je téměř jisté. 

Neznamená to, ale že byste neměli řešit, kde dítě máte:). Dám vám jednu nevyžádanou, leč praktickou radu. Pokud vám dítě spadne, nezvedejte si ho hned k sobě do vertikály, ale vleže si ho dejte na klín a počkejte, až se samo zvedne, mohlo by se stát, že by vám omdlelo, protože by se mu ,,odkrvil’’ mozek, tím že ho prudce zvednete. Někdy vám odvyprávím jednu historku.

Takových nevyžádaných rad vám mohu dát mnohem více, pokud se potkáme na semináři.

Stačí prosté ,,NE’’

V tomhle období rodiče také začínají řešit ochrany zásuvek,  hran stolů a věcí v poličkách na které dítě dosáhne. Ani u jednoho dítěte jsme tohle doma neřešili. Všechny tyhle věci jsou stejně jako schody, součástí jejich prostředí, ve kterém žijí a dokážou si na ně zvyknout a dát pozor. Stačí několikrát použít kouzelné slovíčko ,,NE’’ s velkým důrazem, mít dítě pod dohledem, trpělivě a důsledně mu vysvětlovat, že některé věci prostě dělat nemůže a místo toho mu ukázat něco zajímavějšího. 

Mimochodem doporučuju k přečtení knížku Koncept kontinua.

Dítě potřebuje poznávat své okolí a svět kolem sebe

Dítě v tomto období začíná poznávat svět nejen očima ale také hmatem a chutí. V souvislosti s vysokým šikmým sedem se zlepšuje jemná motorika ruky. Dítě zvládne uchopit menší a menší předměty. Díky pinzetovému úchopu pouze pomoci palce a ukazováčku sebere i ten nejmenší drobeček.

A protože poznává svět i podle chuti všechno strká do pusy, ale úplně všechno. Přimlouvám se, nechte ho. Jasně, že ho nenechejte strčit si do pusy sklo nebo ptačí hovínko, což se nám mimochodem taky stalo.  K otravě nedošlo, ale nechutné to bylo ne že ne. Ale proč by nemohlo ochutnat třeba šišku, klacek nebo kámen? I to je přirozená schopnost dítěte, jak se s okolím seznámit.

Krmení dravé zvěře

Každý rodič, který krmí takhle staré dítě, sleduje, že co se mu v puse nelíbí, vyselektuje a vyplivne. Proč mu nedat důvěru venku? Po chvilce žvýkání si uvědomí, že to je fuj nebo mu to můžete říct spolu ,,vyplivni to’’, nemusíte se mu hned vrtat v puse. Rozhodně bych se nebála, toho že dítě spolkne nějakou nepatřičnou věc. Respekt bych ale měla z toho, aby ji nevdechlo, proto hlídám, aby nikam nelezlo, když zrovna něco ochutnává.

Znáte ten vtip: ,,Když první dítě jí Písek, maminka hned běží, písek vyndavá div nevymývá pusu. U druhého mávne rukou a u třetího přemýšlí, jestli je potřeba dát mu ještě večeři.“

Můžete tuhle potřebu vše ochutnávat využít při krmení a používat metodu tzv. baby lead weaning (BTW). Místo kašiček dáváte prckovi větší kousky jídla. Začínáte stejně jako s příkrmy zelenina, ovoce, maso, luštěniny atd.

Marušku jsem minimálně krmila lžičkou, na Mikyho jsem neměla tolik času, ten dostával příkrmy. Anežka vždy dostane kousek něčeho, co vařím, ale dokrmuju ji, protože je hubeňour.

Maminka je bohyně, užijte si ten pocit. Nebude se opakovat.

Co je ale na tomhle období nejkrásnější? Že vás vaše miminko bezpečně pozná. Pozná vás už i podle hlasu, usměje se na vás, a dívá se na svou maminku jako na bohyni. Umí se přitisknout obejmout a dát pusinku.

Na druhou stranu těžce nese, když maminku nevidí. Od teď ,pokud máte jedináčka , nepočítejte s tím, že si na toaletu nebo do sprchy dojdete bez doprovodu nebo křiku za dveřmi.

Ostatní členy rodiny také pozná a zvládne s nimi fungovat. Spokojí se s nimi, když máma není doma. Když jdu na rehabku, babička si radši vezme Mikyho ze školky poo, aby ji s Anežkou pomohl. Ta se zdá být spokojenější, mnohem spokojenější. Miky se sestřičce hezky věnuje.

Zábava pro celou rodinu

Poslední dobou je s ní už i sranda. Tančí a kroutí hlavou, když kroutíme my. Řehtá se. Zkouší povídat. Parádně zvládne ,,NE,ne,ne’’ a nacvičuje ,,táta’’. Maminky nezáviďte, slovo ,,táta’’ je snazší než ,,máma’’. Když začala povídat Maru a byla veselá, pořád jsem slyšela ,,tatatata,,, ale jakmile bylo něco špatně, spustila ,,mamamama’’. 

Rozumí už, když jí řeknu, ať jde ke mně, že se jdeme koupat, nebo že si ji navážu do šátku. To má hrozně ráda, zklidní se a culí, když si ho začínám vázat. Potřebuje se občas ještě nosit, když je unavená a už prostě nechce být na zemi. Šátek je pro nás stále nepostradatelný pomocník U tatínka už to zvládá i v nosítku.

Dokáže dát najevo, co chce a co ne. Když je občas hodně vytočená, nezmůžeme nic, jen prso nebo dudlík a spát.

Každé dítě je originál

To, jak jsem vám popsala náš třetí trimestr, platilo plus minus pro všechny naše děti stejně. Anežka je zatím nejrychlejší, Miky si dával na čas. Není ani tak důležité, kdy dítě dělá konkrétní aktivitu, ale jestli ji dělá kvalitně.

Ano, existují tabulky, co by kdy dítě mělo dělat. Ale všechno má své rozmezí 2 měsíce na obě strany, tudíž mezi stejně starými dětmi může vzniknout až čtyřměsíční rozdíl. Proto NEPOROVNÁVEJTE. Pokud si nejste jistí, vždy můžete navštívit fyzioterapeuta a zkonzultovat s ním své pochyby.

Myslela jsem si, že ty tři měsíce shrnu v kratším článku, ale sami vidíte, kolik toho ten malý človíček za tři dny zvládnul. 🙂 Kdo jste dočetl až sem, děkuji. Předpokládám, že budete mít plno doplňujících otázek, které mi klidně napište. Počítám s tím, že časem jednotlivé části podrobněji rozepíšu.

Pokud vás toto období zajímá, je pro vás aktuální a bydlíte v okolí Benátek nad Jizerou, můžete dorazit na seminář. Přihlásit na něj se můžete zde >>

Dopřejte svým dětem, aby kráčely životem s lehkostí a s hlavou zpříma,

Markéta z REHABE