
Konec roku je pro mě už několik let spojený s jednou věcí: mezi svátky si udělám malé shrnutí. Pomáhá mi to zastavit se a připomenout si, co jsem během roku prožila, co mi došlo a kde vlastně stojím na startu toho dalšího.
Rok 2025 mi přinesl velkou změnu – skončila mi poslední rodičovská a vrátila jsem se do práce naplno.
Ještě minulý rok Anežka chodila do lesní školky, ale protože byla prcek a nezvládala tam spánek, vyzvedávala jsem ji každý den v poledne. Takže jsem toho pracovně moc nestíhala.
Od začátku školního roku 2025 už chodí do státní školky, kde spinká, a já si ji ve své tři pracovní dny (středa až pátek) vyzvedávám až po spaní kolem 14:30. I tohle byl důvod, proč jsme nakonec zvolili státní školku, i když v lesní byla spokojená.
Díky tomu teď zvládáme i odpolední aktivity: cvičení rodičů s dětmi v Sokole, plavání v Mladé Boleslavi, Bamito se ségrou, a dvě odpoledne tráví u babiček a dědů. Do školky a ze školky chodíme pěšky – máme ji cestou na rehabku i do školy. A když čas dovolí, stavíme se i na hřišti.
V REHABE pracuju středa až pátek od 8 do 14 hodin. Beru hlavně podiatrické klienty a vedu dvě skupinové lekce – pilates a SM systém – vždy pro čtyři ženy.
Dřív jsem snila o vlastní velké tělocvičně. Jenže jak se u nás v Benátkách rozjelo víc pohybových studií, došlo mi, že stavět další velký prostor by mi nedávalo smysl. A hlavně jsem si časem všimla, že právě ty malé skupinky mají obrovskou výhodu.
Kurzy pro čtyři ženy znamenají skoro individuální přístup a pořád odborný dohled fyzioterapeutek. Kolegyně Gábina vede jógu, já se soustředím na SM systém a pilates. Pilates je u mě navíc otevřený hlavně ženám, které se mnou cvičí dlouhodobě – ať už v Jungli, sokolovně, mateřském centru nebo v MOYO.
V těchhle menších skupinách se totiž dá jít víc do podstaty pilates (dříve Kontrologie). Jde mi o to, aby ženy pochopily, jak tělo používat vědomě, jak si hlídat oporu, dech, detaily. Právě tyhle „drobnosti“ dělají v praxi největší rozdíl.
Po letech, kdy jsem byla naplno v režimu děti–domácnost–práce, cítím, že se zase můžu víc soustředit i na sebe. Letní víkend s Renatou Sabongui (která pilates přivedla do ČR) mi připomněl, jak moc se chci v pilates posouvat.
Absolvovala jsem u ní školení pilates chair a chci pokračovat dál – reformer a další originální aparáty, které Joseph Pilates vytvořil. Spousta lidí si pilates spojuje hlavně s podložkou, ale původně vznikalo hlavně na strojích.
Chair pro mě krásně zapadá i do podiatrie, protože klade velký důraz na kvalitní oporu a práci nohou. A přesně tohle propojení bych ráda dál využívala – jak v terapiích, tak i u žen v projektu Akční ženy.
V Klubu akčních žen během roku neřešíme jen pohyb. Beru si k tomu rytmus roku, české tradice a propojuju to s tématy, která ženy reálně žijí.
Tenhle rok jsme:
A protože vím, že nemůžu být expertka na všechno (a ani nechci), zvu do Klubu hosty a děláme rozhovory s inspirativními ženami. Tohle propojování mě fakt baví.
A ještě jedna věc, která mě letos pobavila a potěšila: povedlo se mi udělat reel, který měl přes milion zhlédnutí – a díky tomu jsem si na Instagramu odškrtla milník 1000 sledujících. Tady je, kdyby tě zajímal >>
Ráda se potkávám s přáteli i naživo. Když už nejsem na rodičáku, mám občas pocit, že se vídáme míň a že mi to chybí. Jenže když jsem letos projížděla fotky, došlo mi, kolik společných zážitků jsme vlastně měli.
Nejvíc si cením delších setkání, kdy se člověk dostane za „jak se máš“ a proberete věci do hloubky. A vždycky mě uklidní zjištění, že nejsem jediná, kdo pořád něco vymýšlí a doma naráží na manželovu logiku. V hlavě mi hned naskočí to přirovnání: manžel jako majestátní lev a manželka jako poskakující čivava.
Občas mě trápí výčitky, že bych měla víc času věnovat rodičům a prarodičům. Jenže mít tři děti, firmu a běžný život prostě znamená, že nejde všechno.
Obě naše maminky jsou vážně nemocné, o to víc si vážím času s nimi. A začátkem prosince nám zemřel strejda. Zasáhlo nás to. Do té doby jsem říkala, že až jednou umřu, nechci pohřeb a chci, aby si ze mě rodina nechala vyrobit diamant. (To bych pořád klidně brala.) Ale po tomhle rozloučení jsem změnila názor. Pochopila jsem, že pohřeb může pomoct – mně se ulevilo i v tom, že jsem přestala při zmínce o strejdovi hned brečet.
Nechci končit těžce, takže se vrátím k dětem. Ty mi dělají radost.
Všechny vedeme ke sportu. Maru dělá akrobatický rock’n’roll a díky tomu jsme objevili skvělou partu „Rockenrolových matek“. V únoru 2026 nás čeká vyhlášení, kde se holky umístí na prvním místě celostátního žebříčku formací.
Zároveň všechny tři děti hrají badminton – Miky už třetím rokem, holky začaly letos. Držím se toho, že pro zdravý vývoj je fajn kombinovat dva různé sporty, aby to nebyla jednostranná zátěž, a k tomu mít dost přirozeného pohybu. Od nového roku chceme začít i s kondičními tréninky – a plán je, že budeme trénovat společně.
Těším se, co přinese rok 2026.
A co byl pro tebe největší moment nebo uvědomění roku 2025?