ČAS, nepřítel nebo přítel?

Snad každý v životě někdy řekne :,,NEMÁM ČAS“, někdo méně často, ale někdo denně. Jak to, že někdo má čas a stíhá plno věcí a někdo naopak, za den nic moc neudělá, ale stejně nemá čas jít třeba s kámoškami na kafe?

Čas máme všichni stejný. Den má prostě 24 hodin, hodina 60 minut. Není to jako s výplatou, někdo má víc a někdo míň. Prostě ho máme všichni stejně a basta.

O čase toho slýcháme hodně: ,, Ten čas letí,“ ,,jsem v jednom kole,“ ,,čas na nikoho nečeká,“ ,,čas je můj nepřítel“. Když si dáte do Wikicitáty slovo ,,ČAS“, ukáže se toho hrozně moc.

Je čas opravdu nepřítel nebo jen výmluva?

Vždy chodím běhat ráno, protože večer už si na to nenajdu ČAS, i když to spíš není o čase, ale vlastně se mi už nechce. Pokaždé si na hodinkách zapínám ,,aktivitu’’, abych věděla, jak dlouho běžím, kolik jsem uběhla a tyhle blbinky.

Tentokrát jsem ale hodinky měla vybité, neb jsem trubka a nevybalila si hned kufr po návratu z výletu. Tudíž jsem si je tentokrát nevzala a ani jsem si nemohla vzít mobil, protože nemám nikde kapsy, takhle v létě se v mikině totiž nepeču.

Nejdřív mě to trochu deptalo, že nebudu vědět, jak na tom jsem. Za chvíli jsem se ale začala cítit volně. Nic mě nehonilo. Běžela jsem si, jak jsem se cítila, ne jestli mě tlačí nebo netlačí čas. Bylo to boží. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak mě ten čas vlastně tlačí a jak mě stresuje ta představa, že už běžím déle než 45 minut, že už určitě Anežka brečí nebo že už manžel uvařil jídlo a já přijdu o společnou snídani.

Najednou mi to bylo jedno, prostě jsem nevěděla, kolik je a běžela jsem, jak se mi chtělo. 

Při běhu jsem přemýšlala nad tím, jak já to vlastně s tím časem mám. Jsem totiž pořád ,, v jednom kole“, tak jestli mi to vyhovuje nebo ne. Zamyslela jsem se, co vlastně tohle sousloví znamená, být v jednom kole. Představila jsem si, že jsem uzavřená v kruhu hodin a běhám pořád dokola, proto v jednom kole.

Když se to podá tímto způsobem, je to trochu depresivní, jako bychom byli zavření v terárku s křečkem a běhali v tom jeho kole. Ale každá naše minuta může být jiná a jedinečná (narozdíl od toho křečka). Záleží jen na nás jak ji využijeme.

Na co chci, si čas najdu

Plno lidí si stěžuje na nedostatek času. Já ne, protože na co chci, na to si čas najdu. Jsem taková motorová myš a stihnu toho za den hodně, i polední šlofíček, když jsem doma, nebo napsat tenhle článek, i když s ním strávím třeba hodinu až dvě, další hoďku než ho upravím a zveřejním. Prostě mi to za to stojí a na co chci, čas si najdu.

Vždycky mě dovádí k šílenství, když se s někým na něčem domlouvám a dotyčný řekne, že neví, co bude. Jak jako neví? Tak si to prostě zapíšu do diáře, no ne? Pro mě je tohle znamení, že po té dané akci prostě netouží. Je to ok, nemám s tím problém, každého věc, ale není to otázka času, ale toho jestli chci nebo nechci.

Máme v partě jednu kamarádku a tu vidíme jednou za rok, i když my se scházíme skoro co tři týdny. Vždycky se vymlouvá na čas. Ale jednou za rok přijde a je s ní hrozná sranda. Prostě to tak má a stačí ji vidět nás jednou za rok, proč ne. Máme ji rádi i tak a její přítomnost si užijeme a těšíme se zase na setkání v příštím roce. 😀

Každodenní plánování, zábava nebo nutnost

Sama funguju jen díky diáři. To, co potřebuju nebo chci stihnout, s tím musím počítat dopředu aspoň trochu. Vždy v neděli si sednu, vezmu diář v mobilu, kde mám plánované akce pak své poznámky, kde mám zapsáno, co potřebuju udělat a do diáře si zapisuju, kdy bych mohla splnit ty své úkoly.

Plánujeme

Občas mám pocit takové tíže, že těch úkolů mám nějak moc, ale vždy si vzpomenu jednu školitelku z kurzu a ,,porcuju slona’’ pomalu ale jistě.

Potřebuju prostě stihnout plno věcí: po ránu se protáhnout, nabaňkovat si obličej, zahrát si na piano, uklidit, uvařit, potrénovat psíka, věnovat se papírování do práce, udělat s Maru úkoly, zacvičit, zahrát na housle, občas běhat a cvičit. Teď jsem si řekla, že začnu víc péct,  no prostě je toho mraky, co bych měla a chtěla dělat. Prostě ,,není čas, ztrácet čas.“

Z každodenních věcí je potřeba vytvořit si návyk a zautomatizovat si je. O tom píšu v článku Jak si vytvořit návyk.

Budit nebo nebudit?

Občas mi nějaká maminka řekne, že nemůže přijít na cvičení s miminkem, protože spí. V duchu se směju téhle VÝMLUVĚ. Ano, pro mě je to výmluva. Je to jen otázka priorit, pokud někde chci být, tak dítko vzbudím. Když máte být s mimčem u lékaře, taky mu nezavoláte, že nepřijdete, protože miminko chrupe. 

Když chci, dítě vzbudím, když nechci, nechám ho spinkat a radši mám klid. Obojí je naprosto v pořádku. Jen stačí říct, hele mě to cvičení za to nestojí. Já radši budu mít klid, když chrupe, než abych to nějak hrotila. No jasně, to naprosto chápu 😉

Mám dvě starší děti, se kterými obíhám kroužky a je to prostě o tom, že s nimi CHCI někde být, tak prostě musím lépe plánovat. Třeba vyrazit dřív na procházku, aby dřív mimčo uslo a dřív se probudilo. Nebo ho rychleji unavit třeba hrou, blbnutím atd. Prostě všechno jde, KDYŽ SE CHCE a když se nechce, tak se nechce i to je v pohodě. Taky radši zruším s kámoškama kafe, když jsem v noci špatně spala. Jsme lidi, máme pochopení, ale není to o čase. 

Čas je přítel nebo nepřítel?

Řekla bych, že čas je můj přítel, protože díky jeho nedostatku musím zhodnotit, co je pro mě důležité a co ne. Občas si toho na sebe navalím moc, třeba si řeknu, že než někam pojedem, upeču. Ale pak zjistím, že to prostě nedám. No tak to holt nedám, nehroutím se, radši stihnu něco jiného. Tak to prostě je.

Co vy, považujete čas za nepřítele, nebo přítele?

,,Jednou ze základních životních potřeb člověka je pohyb. Dopřejte ho sobě i svým dětem. Kráčejte životem s lehkostí a hlavou vzpříma." Můj příběh najdete zde>> Vyzkoušejte si mé rady na vlastní kůži, pořiďte si ebook Těhotenství s nadhledem aneb 5 témat, nad kterými přemýšlí každá těhulka>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.