Umírání blízkého jsem si takhle nepředstavovala

Věděla jsem, že máma jednou (a nejspíš brzy) umře.

Byla vážně nemocná a i přes počáteční naději se její stav postupně zhoršoval. Roky trpěla depresí a po smrti jejího táty a rodinných rozporech kvůli dědictví se k tomu přidala maniodeprese. Kombinace, která celý proces dělala ještě náročnější a nepředvídatelnější.

Po operacích a chemoterapiích jí jednou doktor řekl, že je v podstatě zdravá. Jenže ji pořád bolel krk. Jako fyzioterapeutka jsem cítila, že něco nesedí. Byl tuhý, tvrdý, nereagoval na cvičení.

Donutila jsem ji jít k našemu neurologovi, skvělému lékaři MUDr. Vitákovi. A tam přišla ta zpráva.

Metastázy na krku, v pánvi…

Všude.

Lék poslední pomoci

Táta trval na chemoterapii. Máma ho poslechla. Ale po pár sériích bylo jasné, že jí to nedělá dobře. Přešli jsme na paliativní péči. A máma dostala opiáty.

Pamatuji si ten den v lékárně. Před mámou jsem se snažila vypadat silná. Ale tam, když jsem jí ty léky poprvé vyzvedávala, jsem brečela.

Protože dostat pro svou mámu takovýhle lék poslední pomoci byl okamžik, kdy jsem si naplno uvědomila, co se opravdu děje.

A pak přišlo něco, co jsem nečekala.

Mámě bylo celkem dobře.

Přestala se tolik courat, zůstávala doma a v rámci možností byla spokojená. Říkala mi, že ji nic nebolí. Ukazovala mi, jak může hýbat ramenem i krkem. Že je všechno v pohodě.

A co nás překvapilo nejvíc – přestaly přicházet deprese.

Čekali jsme, kdy ta depka přijde.

Nepřicházela.

Poslední depka

Až jednou přišla.

Byla to ta poslední.

Probíhala klasicky. Máma zalezla, přestávala jíst a pít. Jednou kvůli tomu skončila v nemocnici s dehydratací. Střídali jsme se u ní – táta, sestra Ála a já. Povídali jsme si, leželi vedle sebe. Ještě mluvila. Bylo to divné, možná kvůli lékům, ale pořád jsme spolu byli.

Přišel čas našeho odjezdu do Alp na lyže s přáteli. Naplánovali jsme ho před půl rokem. Měla jsem pochybnosti, ale táta říkal, ať jedeme. Podle mě si ještě nepřipouštěl, že se blíží konec.

Ve středu jsme odjeli.

Ve čtvrtek ráno přišla zpráva od sestry: máma se zhoršuje.

Věděla jsem, že musím domů. Byli jsme zrovna na lyžích. Starší děti jsme nechali kamarádům na svahu a Kamil s Anežkou mě odvezl do Salzburgu na autobus a v pátek večer jsem dorazila za mámou.

Začalo peklo

A začalo peklo.

Máma byla hrozně neklidná. Pořád chtěla chodit, vstávat, ale sama toho už nebyla schopná. Celou noc jsme ji vodili.

Volali jsme na záchranku. Poradili nám jen, ať jí dáme, co máme, jinak by ji museli odvézt. A to jsme nechtěli.

Táta našel Rivotril. První noc zabral. Máma spala, my jsme se prostřídali a každý z nás si aspoň na chvíli odpočinul.

Druhou noc už Rivotril nezabíral. Byli jsme vyčerpaní. Tři lidi, kteří se střídají, ale nikdo pořádně nespí.

Rozhodnutí, které bolelo

V neděli ráno jsem se přes máminu kamarádku dostala ke skvělé sestřičce z domácí péče. Hospic byl nedostupný – v neděli berou jen vlastní pacienty.

Museli jsme obtěžovat máminu paní doktorku z Klaudiánovy nemocnice, která byla naprosto skvělá. Řekla nám, že máme možnost jet do nemocnice – a že tam s mámou budeme moci být.

Blížila se třetí noc bez spánku. Věděla jsem, že ji nezvládnu. Mám malé děti, rodinu. Nemohla jsem a ani nechtěla jít úplně na krev.

Po domluvě s mou skvělou švagrovou, praktickou lékařkou, jsem navrhla tátovi a sestře:

„Jedeme do nemocnice. V osm, ne v deset v noci, když už máme otravovat doktorku, tak dřív než později“

Nakonec to asi s těžkým srdcem odsouhlasili.

„Buďte na nás hodná. My se fakt snažíme.“

Přijela záchranářka a hned nám začala říkat, že to takhle nefunguje. Že máma skončí na urgentním příjmu. Že tam může umřít. Že nejsou převozová sanitka..

Říkala jsem si: ty vogoooo.

Jsme tři vyčerpaní lidé, kteří tři noci nespali. Máma je mimo, neutlumitelná. A ona na nás nastupuje s výčitkami.

Řekla jsem jí, ať je na nás hodná. Že se fakt snažíme. Že mámě je jedno, kde je. Ale je ráda, že nás slyší. A my tam s ní budeme. Nenecháme ji samotnou.

Záchranářka postupně změkla, protože viděla mámin qeuklidnitelný stav. Odvezli ji. Dokonce nechala jet tátu s nimi v sanitce a během jízdy zařídila příjem na domluvené gynekologii.

V nemocnici se nám všem strašně ulevilo.

Nemocnice jako místo úlevy

Odestlali postel i nám. Jeli jsme v režimu: jeden vzhůru, druhý odpočívá, třetí jede domů.

Táta chodil do práce. Já jsem se vracela domů, jedla, spala, procházela se. Ten režim mě držel nad vodou.

S Álou jsme si konečně pořádně popovídaly. Přišel i černý humor – ten náš specifický. Sblížily jsme se.

V úterý ráno jí namíchali sedační koktejl. Pro mě – Koktejl smrti, ale nahlas jsem to neřekla.

Paní doktorka nám pověděla, že někdy lidé odejdou na onen svět ve chvíli, kdy blízcí opustí pokoj a nechají umírajícího v klidu.

Mámě jsme říkaly, ať už nás opustí. Že se o tátu postaráme. Že co mohla, to nám dala. Že teď už to bez ní zvládneme.

S Álou jsme šly na kafe do cukrárny vedle. Modlily jsme se, aby až přijdeme, už bylo ticho.

Přišly jsme. Máma pospávala, ale pořád tu byla.

Čekala na tátu

Pak přijel táta.

Pět minut po jeho příjezdu bylo najednou ticho. Máma naposledy vydechla. Táta dojatě říkal, že na něj čekala.

Seděli jsme u ní ještě hodinu, možná hodinu a půl. Brečeli jsme, povídali si. Byl konec. Už nikdy naši mámu neuvidíme. Už ji nikdy nepohladíme.

V první fázi jsme všichni cítili obrovskou úlevu. A já si uvědomila jednu věc, která mi od té doby nedá pokoj:

Nechápu, jak někdo může být na umírání blízkého člověka sám.

Není možné takový psychický nápor zvládnout bez někoho dalšího. My to sdíleli ve třech a doma jsem měla ještě obrovskou podporu v manželovi, který se staral o naše děti i o synovce.

Co bych dnes udělala jinak

Odbornou pomoc jsme mohli mít dřív. Hospic, domácí péči, někoho v zádech.

Sešlo se to nešťastně. Doktorka měla dovolenou, nechtěli jsme obtěžovat hned po jejím návratu, pak chvíli trvalo, než se věci daly do pohybu. Ale poučení je jasné.

Nebýt na to sama.

A zařídit odbornou pomoc včas – i když máš pocit, že to zvládneš.

Pro mě bylo zásadní, že jsme byli tři. Mohla jsem odejít domů za dětmi, najíst se, vyspat se, projít se. Každý z nás měl svůj ventil. Bez toho bychom to nedali.

Takhle jsem si umírání blízkého člověka opravdu nepředstavovala.

Tenhle článek jsem napsala jako jednu ze svých smiřovacích terapií. A zároveň jsem si říkala, že by třeba mohl někomu pomoct.

Možná jednou i tobě, jestli jsi dočetla až sem.

Doufám, že až to jednou budeš prožívat ty, budeš na to připravená líp než já.