Chceš (se) vypnout? Vyraž na 50 km túru

Ušla jsem 53 km. Vstávala ve 4:15, abych z Jedlové došla na Ještěd ve 21:50. To všechno dobrovolně. 😀

Miluju totiž výzvy. Myslela jsem si, jak si u toho s ostatními popovídám a třeba zase dostanu nějaký bezva nápad pro své AKČNÍ ŽENY, ale kdepak.

Úplně totálně jsem vypla. Ne že bych cestou nemluvila, ale nemohla jsem ani fotit, ani se moc nechat fotit, protože by mě to stálo energii, kterou jsem potřebovala na to, abych došla. 😀

Tenhle výlet dostál svému názvu – Ještědský masakr. Masakr to fakt byl, před každou zastávkou jsem se modlila, ať už máme pauzu.

Zajímá vás celý výlet a proč jsem do toho vlastně šla?

Všechno začalo na jednom našem beachovém odpoledni, kdy manžel obdržel datum této akce a ptal se, jestli půjdu s ním. Šel to už minulý rok a oplýval nadšením.

Takže jsem si řekla, že jo, aspoň budeme spolu a děti dáme na hlídání. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli mám takovou vůli, jakou si myslím a co mé tělo zvládne, a také získám novou zkušenost.

Napadla mě krásná myšlenka, že bychom si s manželem zamluvili na Ještědu pokoj a zůstali tam do rána. Ha.

No, Kamča mi povídá, jestli vím, že tuhle trasu zatím ještě nikdo nedošel a že je nejnáročnější z těch děvíti, kterou už má tahle chodící parta za sebou.

Ahaaa, malinko jsem dostala strach, co mě teda vlastně čeká. Ale nejsem člověk, co se nechá zastrašit. Přesto jsme se pro jistotu domluvili se švagrovou, že by pro nás kdyžtak dojela, i když má čas jen do 18. Pak už prý máme smůlu. 😀

Hlídání u našich jsme si domluvili už dávno, nicméně bylo požadováno plné zdraví našich dětí. Navíc si mamka tradičně přizvala i synovce, takže nějaká nemoc nepřipadala v úvahu.

No a co myslíte, že se stalo v neděli před túrou?

Marušce se po čtyřech dnech vrátil zánět spojivek. Dobrý, dostala ATB a hned druhý den měla očička zase hezký, takže za čtyři dny to bude ok. UF.

V úterý večer Miky začal pokašlávat. Ve středu ráno jsme usoudili, že ho necháme doma. Takže už jsem se psychicky pomalu, ale jistě začala smiřovat s tím, že nikam nejedu. 

Kamil říkal, že by asi kdyžtak taky nejel. Hlídání jsme měli domluvené. Takže kdyby neklapnul výšlap, možná by proběhl romantický víkend bez dětí. Což taky neznělo špatně.

Ve středu jsem Mikymu dala na noc k posteli cibuli.  Neudělala dobře, protože se rozkašlal. Naštěstí se během dne kašel postupně uklidnil. Navečer jen otravně pokašlával, ale byl vcelku ok. Už mu dokonce i začínalo hrabat, protože neměl vyžití, takže dost otravoval své sestry.

Nedalo mi to a radši jsem volala mámě i ségře, jestli jsou s jeho stavem ok. Domluvily jsme se, že ho v pátek dovezu, a když jim bude připadat, že je velký chrchel, vezmu ho domů a bude mít smolíka on i já.

V pátek všechno vypadalo slibně.

Ve 4:15 zazvonil budík.

Moje smrt, ale vstali jsme a na místo srazu jsme došli akorát načas.

Vyrazili jsme auty na Boleslavský Hlavák a odtud jsem jeli vláčkem motoráčkem hodinku a půl do Jedlové. Na start naší cesty. Ve vlaku žádné pospávání nehrozilo, protože všichni žvanili a vyprávělo se o předchozích ročnících.

Jsme v Jedlové v 7:15, o 10 minut později, než se očekávalo, a to mi věřte, že pořadatel akce Radek měl téměř všechno pěkně statisticky spočítané.

Hned při výstupu z vlaku jsme se mohli kochat pohádkově barevným rozbřeskem. Počasí nám hrálo do karet, i když poránu pěkně foukal vítr, ale byla jsem si jistá, že počasí problémy dělat nebude.

Minuli jsme Tolštejn, nechtěli jsme se vysilovat jeho návštěvou, protože bychom nahoře byli jak na větrné hůrce. Demokraticky jsme si odhlasovali, že radši půjdeme dál.

První kopec mě lehce vyděsil.

Cítila jsem slabost, propadla jsem se na poslední místo, což u mě zvykem nebývá, ale ten kopec byl pro mě prostě svalově náročný. Prakticky okamžitě jsem vnímala, jak moc musí mé hýžďové svaly makat. Co to jako je???? Holt první den menstruace si vybere svou daň. 

Celou výpravu jsem jela v módu: z kopce a po rovině super, zvládla jsem si i povídat, ale jakmile se šlo do kopce, ztrácela jsem se. Chvílemi jsem si říkala, co to jsem za loosera, ale vzápětí jsem se uklidňovala, že takhle to prostě normálně nemám. Tak doufám, že při příštím výletě nezjistím, že jsem si lhala do kapsy.

První zastávku jsme si udělali v devět ráno na pivku na Německé straně. Rozsekala nás Radkova hláška: ,,Pivo mají, karty berou”, stejně tak nás rozsekalo to teplíčko v restauraci a alkohol, nebo aspoň mě. Trvalo mi další 2 hoďky, než se mi nohy odlehčily po tom, co mi po pivu ztěžkly.

První větší výstup nás čekal na Luž, kde jsme si dali i první sváču a porozhlédli se na rozhledně. Naštěstí nahoru moc schodů nevedlo, takže jsem tam vylezla i já.

Asi nejhorší kopec, horší i než samotný Ještěd, byl Hvozd. Vedla na něj dlouhá, kamenitá cesta a z něj schody dolů. Totál brutál.

Ale čekalo nás občerstvení u rozhledny. Kde jsme si odpočinuli a načerpali trochu síly. V hospůdce obsluhovala jen jedna starší paní. Sama asi jídlo uvařila a servírovala, čepovala pití, sbírala i myla nádobí. No nechápala jsem.

Polévky byly výborné. Co nás ale rozsekalo byly 3 houskové knedlíky, posypané skořicovým cukrem a jablečnou přesnídávkou v přepočtu za 150 Kč.

Tomuhle obědu jsme se vyloženě vysmáli.

Smích mě teda zase velmi rychle přešel, ale statečně jsem krok za krokem ťapala. Vytáhla jsem konečně hůlky a litovala, že jsem to neudělala dřív, protože mému zadku neskutečně ulevily. Ale i tak jsem na jedné zastávce prohlásila, že kdyby náhodou někdo chtěl předčasně skončit, jela bych domů taky.

Před každou zastávkou jsem měla co dělat, abych tam došla, abych si sedla nebo si přidřepla a protáhla nohy, zadek a záda. Ani mobil jsem do ruky nevzala, abych něco vyfotila.
Asi bych nakonec stejně neodjela, ale rozhodně bych to zvažovala.

V tuhle chvíli Kamil rozjel debatu na téma růžové zlato. ,,Vem si ibáč, to ti pomůže.“ Nechtěla jsem, chtěla jsem si to sadomasochisticky užít a prožít.

Pak ale následovala největší krize, a to než jsme došli do slibované restauračky v Jitravě. Poslední kilometry před touhle zastávkou jsem se vyloženě ploužila.  Měla jsem ten pocit, ale zbytku party jsem se držela zuby nehty, aby na mě někde nemuseli čekat.

Hurá. Došli jsme do Jitravy. Ale ejhle, ta restauračka byla tááák luxusní, a to fakt nechceš, když jsi po celém dni ťapání zpocená a smrdíš. Obsluze to nevadilo, usadila nás do kouta. 😀

Já to zase musela trochu vstřebat, pomalu se posadit, postupně protáhnout a rozhýbat. Vůbec na žádné jídlo z meníčka jsem neměla chuť, ale věděla jsem, že bych se najíst měla. Přeci jen nás ještě čekaly zhruba čtyři hoďky chůze do finálního kopce.

Potom, co jsem vypila svou kofolu a vývar, jsem trochu pookřála a vydala jsem se přes celou tu luxusní restauračku a pár hostů na toaletu. Musím říct, že jsem se se svým vzhledem a potácivou chůzí cítila dost nepatřičně. Možná to usoudil i personál, protože když se další člen naší výpravy ptal, kudy na WC, poslali ho venkem a to jsme dostali záchvat smíchu.

Na polévkách jsme si pochutnali. Vývar mi dodal sílu a mně bylo jasné, že teď už určitě dojdu. Švagrovou jsme uvolnili ze služby právě včas. 

Řekla jsem si, že teď už se na ten Ještěd nějak vyhrabu.

Byla to dost odvážná představa, protože nám zbývalo 16 km a v nohách jsme měli 37 km.

Každý jsme tipoval, kdy dorazíme. Já nám dopřála 3,5 hodiny, ostatní byli skeptičtější. Já nám už věřila, možná i z toho důvodu, že minimálně polovinu cesty už jsem znala. No znala, ale ve dne.

Na tuhle poslední štaci jsem použila salámovou metodu od mé mentorky Katky Šedové. Spočívá v tom, že se zaměříte na to první kolečko salámu a až když ho ukrojíte, vidíte další. Takhle jsem si naši cestu rozdělila na 3 cíle – Kryštofovo údolí, Výpřež a Ještěd.
Vyrazili jsme v 18:00 opět za kouzelně zbarveného západu slunce. Než jsme vstoupili do lesa, kochali jsme se krásným výhledem.

A pak to začalo.

V lese jsme prakticky hned rozsvítili čelovky a vyrazili vojenským pochodem vstříc k našemu cíli. Spíš bych to označila, že jsme chvátali, abychom na Ještěd došli před 22:00 a mohli si dát aspoň pivo. Protože občas se výpravě stalo, že měla smůlu a do restauračky už nebyla vpuštěna.

Kluci mašírovali, jak o život.

Šli jsme rychlostí 5,1-5,5 km/hod, převážně do kopce, chvílemi blátem. Zhruba za půl hoďky jsem začala cítit puchýře. Litovala jsem, že jsem neposlechla mého zkušeného muže a nenamazala si nohy jeho deodorantem na koule (jo, to existuje, ale stačila by mi vazelína). 

Rozhodně jsem se tím nechtěla nechat rozhodit a ani zastavovat a sundávat nohy z bot, což už nám nedoporučovali ani v dětství ve skautu.

Takže jsem se jen modlila, aby mi nepopraskaly.
Cesta ke Kryštofáku byla delší, než jsem čekala. Nahoře na křižovatce jsme si dali pauzičku, kluci i s pivkem. Naše poslední jídelní pauza před grand finale.

Teď byla na řadě Výpřež.

Na tu se jde hezkou cyklostezkou, občas postupně do kopce. Na cestu nám krásně svítil měsíc asi dva dny po úplňku a velmi brzy si nás k sobě začal lákat i rozsvícený Ještěd.

V plánu trasy bylo vyjít i malý Ještěd a Vápenec, ale jednohlasně jsme si odhlasovali, že na to už kašleme. Protože by to byly zbytečné výšlapy navíc, času málo a stejně bychom nic neviděli.

V posledním stoupáku se nám začali kluci vzdalovat. Šla jsem se svou kolegyní a notovaly jsme si, jak ti kluci mažou a už se vidí na pivu. Ale bylo mi z toho chvílemi ouvej a nebylo mi příjemné, že tam jsme zůstaly pozadu. Neměla jsem strach, to ne, ale necítila jsem se úplně v pohodě.

Výpřež jsem si představovala osvětlenou oranžovými lampami, jakože na přivítanou. Ale i tam byla černočerná tma.

Čekala nás poslední část, ta kamenitá cesta k silnici. Poprosila jsem Kamču, ať mi neutíká, že ho potřebuju prostě u sebe. Při představě, že by mi zmizel z dohledu, mi bylo nevysvětlitelně úzko. Držel se za mnou a já mu byla neskutečně vděčná. Všechno se to ve mě mísilo. Radost, bolest, euforie, úzkost -no furt něco. 

Ta závěrečná kamenitá cesta byla pekelně dlouhá, když nevidíš světlo na konci tunelu, ale čekala jsem ji náročnějsí. Naštěstí hlavnímu veliteli stačilo vyjít na silnici a pak už jsme to došli po ní.

V tunelu pod lanovkou to hrozně foukalo, vyškrábali jsme se točitým schodištěm k prvním dveřím, které jsme s úlevou otevřeli. Vylezli jsme po schodech nahoru do restaurace, kde jsme se vítězoslavně svezli na židle.

Došli jsme v 21:50, měli otevřeno.

UF. Zavírali až o půlnoci, takže jsme se hnali trochu zbytečně, ale aspoň naši túru ukončili dříve.

Když jsem se po chvilce zprovoznila, s velkou úlevou jsem si šla vyndat tampon a nasadit vložku. Ani si neumíte představit, jak se mi udělalo líp. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem zašpuntovaná a plním se. Tohle okamžitě ustalo.

Vychutnali jsme si točeného birella. Dala jsem si nealko, protože jsem se chtěla dovézt domů a ne někde nechat auto a dojít domů pěšky, to by byla už asi moje smrt.

Pivko jsme si vychutnali a dostali jsme od Radka šest malých Ještědů z 3D tiskárny a do jeho statistické tabulky jsem získala ,,J“ – že jsem došla až na Ještěd.

Tahle výprava byla dle pořadatele nejnáročnější, poprvé ji došli všichni a poprvé jsem ji šla já. Takže jsem na sebe náležitě hrdá.

Poslední velmi náročný úkol bylo sejít ty schody zase dolů a dojít do auta. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nesjedu po zábradlí. V autě jsme všichni trochu poklimbávali. Ale domů jsem nás dovézt pak po Benátkách už zvládla.
Těšila jsem se, jak si dáme vanu plnou soli, ale doma žádná sůl nebyla, ale i ta samotná vana mi moc pomohla. Ještě jsem se před spaním trochu protáhla.

Stejně tak po ránu a plna euforie vyrazila s Bětkou na procházku, mile překvapená, že to zvládám a celkem mě krom trošičku zadku nic nebolí. 

Byl to opravdu skvělý zážitek a doufám, že si ho příští rok zopakujeme. 

Uvědomila jsem si, jak jsem totálně vypla. Neměla jsem sílu ani fotit ani myslet. Ještě že Radek tu sílu měl, tady můžete  mrknout na jeho fotky.
Jestli jste dočetli až sem, máte můj obdiv a vděk, že vás moje story vůbec zajímá.

Kdybyste se náhodou někdy rozhoupali k takovéhle akci, což vřele doporučuju, mám pro vás pár tipů, jak přežít..

Moje tipy k takovému pochodu:

1. Připravit si věci předem, zkontrolovat si botičky na hůlkách
2. Vyspat se, neponocovat noc předem
3. Vzít si hůlky ideálně hned u prvního kopce
4. Vzít si náplasti a mazadlo (vazelínu) – obojí včas použít
5. Při přestávkách se protahovat dynamicky, v případě pocitu tuhosti či bolesti
6. Rozhlížet se kolem sebe
7. Udržovat si veselou náladu
8. Po výletu se naložit do vany se solí
9. Druhý den ráno se protáhni, než vstaneš
10. Namasíruj si svaly válcem nebo ježkem
11. Vyprávěj o tom nebo si to sepiš, ať si tenhle výlet uložíš do paměti.

Tak co, máš chuť taky zažít takový masakr? 😅

Jestli tě tahle moje šílená výprava naladila na podobné dobrodružství, ale říkáš si „Ty jo, na to bych asi teď neměla“, tak mám pro tebe dvě super možnosti, jak se na to připravit!

1. Přidej se k nám do Klubu Akčních žen! Je to skvělé místo, pokud hledáš způsob, jak zařadit pohyb do svého života. Společně tam pracujeme na tom, abychom zvládly cokoliv, co si zamanem. Ať už je to zdolat Ještěd, nebo třeba jen vylézt schody do pátého patra bez zadýchání.

2.​ Nebo víš co? Pojeď se mnou na sportovní víkend! Jasně, že tam nepůjdeme 53 kiláků v kuse (nebo možná jo? 🤔), ale určitě si dáme do těla, pak si pořádně odpočineme a hlavně – bude to fakt sranda!