První měsíc s miminkem aneb z izolace do reality

Před měsícem se nám narodilo třetí miminko. Utíká to jako voda a Anežka taky jako z vody roste. Ten první měsíc bych rozdělila na dvě části. První bych pojmenovala sžívání s miminkem a tu druhou nastavování režimu.

Sžívání s miminkem

Moje představa po příjezdu domů byla taková, že bude manžel doma. Minimálně odvede Mikyho do školky, abychom se hned ráno nemusely s Anežkou nikam hnát a odpoledne aspoň první týden obstará spolu s rodiči kroužky. Taky jsem si říkala, že si nechám zpočátku vozit jídlo, abych nemusela vařit.

No prostě to, co doporučuji těhulkám, když jim dávám instruktáž ohledně aktivního chování miminka. Aby se aspoň zpočátku nechaly obskakovat a staraly se jen o sebe a mimi.

Jak jsem se mýlila…

Už v porodnici mi bylo jasné, že takhle to nebude. Děti i manžel byli pozitivní na Covid a že by jim nic nebylo, se říct nedalo. Mně vyšly antigeny negativní, i přesto jsem hned po propuštění jela na PCR.

A pak domů, i když se to pediatrům moc nezdálo. Ale znáte to, doma je doma. Manžel mi to tam připravil, vydezinfikoval ložnici i koupelnu a s dětmi si nařídili respirátory.

První den jsme to opravdu dodržovali a modlili se, abych byla pozitivní. Nic mi nebylo, tak by to nevadilo. V tu chvíli by totiž naše opatření postrádala smysl. A já fakt byla 😂

Takže manžel s Mikym nosili respiky už jen k Anežce, protože byli nemocní. Kamilovi se po mém příchodu přitížilo. Konečně si to mohl dovolit, jak trefně okomentovala tchýně. Takže místo toho, aby se někdo staral o mě, starala jsem se já o všechny. Ale i tak to bylo na jednu stranu prima, až na to vaření. Nikdo k nám nemohl, my nikam nemohli. Takže jsem nikde necourala a vlastně jsme si to i užili, krom manžela.

Po týdnu izolace, jsme měli chodit ještě v respirátorech. Raději jsme nechali děti ještě doma, stejně by to nezvládly dodržovat. 

Takže vlastně dva týdny jsme si doma žili sami pro sebe. Upřímně, nebýt Covidu, tak to takhle nebude, protože bych chtěla, aby děti chodily nejen do školky i školy, ale i na kroužky. A já jsem moc ráda, že to tak bylo.

Po čtrnácti dnech izolace, nastala uhoněná realita. Ten první týden byl náročný, i když jsme nešli na všechny kroužky. Kamil už musel víc pracovat. Následující týden už to všechno vypuklo naplno. Rychle jsme se zaběhli a máme svůj  režim, tak to nakonec celkem zvládáme.

Dopoledne se řídí podle Anežky, odpoledne podle dětí.

Těhulkám vždy doporučuji, ať nikomu neslibují návštěvy dopředu, aby nebyly ve stresu a zvou si je postupně, až se na to budou cítit. Každá to máme jinak a je příjemnější návštěvy zvát než rušit a zbytečně se tím trápit.

Jde s mimčem nastavit vůbec nějaký režim?

Možná vás napadne, jak si chci s miminkem nastavovat režim.  Pro mámu tří dětí to jinak ani nejde, protože musíte zajistit i starší děti. Najednou zjistíte, že tak jak se všechno točilo kolem prvního dítěte, u těch dalších už to tak být ani nemůže.

Osobně zastávám názor, že děťátko se narodí do VAŠÍ rodiny. Vy mu jste průvodcem VAŠÍM světem. Nemusíte kvůli tomu, že máte miminko, totálně opustit svůj dosavadní život. Ale je to na každém.

Během prvního měsíce jsem už vypozorovala Anežčin rytmus, kdy tak asi spí. Poznám když je unavená a naše aktivity plánuji plus minus dle toho. Její rytmus se bude měnit, čemuž se budeme přizpůsobovat, co to půjde. Co nejvíc se snažím, aby byla na zemi na volno bez plenky. Když už se jí tam nelíbí, začnu ji chovat a neustále si ji předávám z jedné polohy do druhé.

Vím, že nejpozději v 7:45 musíme vyrazit s Mikym do školky. Takže je fajn, když se kolem 7 vzbudí, nechám ji protáhnout, nakojím, obléknu a vyrazíme.Nejlíp spí mezi 11 -15, takže pomalu plánuju, že ji dám  třeba v 13 babičce do kočárku a půjdu na hoďku pracovat.:D

Život s miminkem nekončí. Jen je potřeba nějak zkombinovat potřeby vaše, miminka a celé rodiny.;) Hlavně poslouchejte svoje srdce  a udělejte si to podle sebe. 

Spokojená maminka, spokojená celá rodina.

Vaše Markéta z REHABE