Jak jsme sjeli Vltavu, aneb jeden splněný sen

Včera večer jsme se vrátili z Vltavy, mám z toho výletu tolik zážitků, že jsem se moc těšila až napíšu tento článek. Ráno mě děti samozřejmě v 6 vzbudily, tak jsem dala rychlou procházku s Bětkou a jdu na psaní, než vstane manžel a udělá nám palačinky 😀

Ač se okolí zdálo, že jsme blázni, když chceme vzít děti ve věku 6.5 a 4 roky sjíždět Vltavu, my se s manželem nedali. A dobře jsme udělali! Z tohoto třídenního výletu mám tak krásný pocit a plno zážitků.

Můj sen

Můj plán je (a ten stále trvá), vzít batohy, jet Vlakem a jezdit vodu i s bagáží. Vždy rozdělat stan a další den vyrazit dál. Věřím, že se ten můj sen jednou splní se vším všudy.

Tuhle akci už plánuju od té doby, co se dětičky narodily. Zatím se ale podařilo jen sjet jeden den Jizeru, nebo Lužnici s rodiči. Ale můj sen bylo vyrazit s dětmi na Vltavu a postupně ji sjet. Tento výlet se tomu přiblížil, ale ústupky proběhnout musely 🙂

Jak jsme si ten náš výlet užili

My jsme se nakonec doma dohodli, že bude lepší, když pojedeme autem. A protože předpověď počasí byla vyloženě hnusná, řekli jsme si, že bude lepší nakonec zůstat na jednom místě tedy v kempu ve Zlaté Koruně a využívat vodácký autobus. 

Předpověď počasí byla velká překážka. Přemýšlela jsem jestli vůbec vyrazíme. Kdyby Kamil byť jen trochu zaváhal, tak asi nepojedem. Upřímně jsem se trochu bála, abychom to zbytečně dětem nezkazili. Ale Kamča, zkušený vodák, rozhodl, že prostě jedem, protože ty předpovědi prostě nejsou stoprocentní. 

A měl pravdu, na plavbu nám vyšlo supr počasí, ani vedro, ani zima, prostě tak akorát.

První noc jsme teda zažili nejhorší bouřku v životě pod stanem. Drželi jsme tyčky a modlili se, aby se děti nevzbudily, protože Maru by histerčila, ale ta si v pohodě chrněla. Miky se jednou vzbudil a hned se vrhnul, taky držet stan :-), jen byl vykulený, ale pak naštěstí usnul:-)

Dětem kolem nás, které tu byly na školních výletech, odlétaly plachty ze stanů. Ale po bouřce nás bavily hláškami při zjišťování ztrát. Třeba jako :,, my máme plovoucí podlahu”, ,,my s létacím stanem vyhráváme”, ,,holky, vy plavete ještě málo” nebo ,,hele, jim plavou věci” :-D. Ale ráno se normálně sbalily a vyrazily. 

Učitelé mají můj velký obdiv, že zvládnou  vyrazit s bandou dětí na takový akční výlet a ještě je musí udržet vklidu při takové bouřce.

My taky ráno po snídani vyrazili autem do kempu Vltavan, kde jsme nasedli na bus, který nás dovezl do Rožumberku, odkud jsme zahájili naši plavbu. Děti překonaly počáteční strach a pak už je lodička bavila. Zastavovali jsme, tam kde byli nějaké prolejzačky nebo trampolína, aby se trochu protáhly. Vltava je pro děti skvělá, protože se tu na ně myslí. 

První den nás čekali dva jezy. Maruška se odhodlala, že první sjede s námi. Zvládli jsme to v pohodě, ale asi ji to trochu překvapilo a pak už jet nechtěla 🙂 Miky zatím nechtěl sjet žádný jez, ale to je ještě prťous. Rozhodně jsme je nenutili. Vždycky jsme je i se sudem vysadili a dali instrukce, že mají čekat a držet palce 😀

Protože bylo krásně, Maru se chtěla koupat, tak jsme cestou zastavili a ona se vozila s vestou pěkně po vodě a moc ji to bavilo. Miky trénoval chůzi po kamenech, ale koupat se nechtěl.

Druhý jez u Papouškové skály, jsme si sjeli sami a děti pěkně čekaly. První den byl úspěšně za námi. Cestou jsme se zastavili u kamarádky, ale protože se blížila další bouřka, jeli jsme radši do kempu, držet stan :D.

Naštěstí se vyjasnilo a vytáhli jsme speedminton. Znáte to? Hraje se to badmintonovými raketami, ale míček je rychlejší a těžší, takže ideální na ven. Dětem se to hrozně líbilo. nejdřív se snažily sami, ale pak jsme jim nadhazovali míček a oni se měly trefit. Vůbec nám nechtěli rakety půjčit, abychom si mohli taky plácnout. 

Nakonec jsme vymysleli tříminutový systém. Po třech minutách jsme nadhazovali jeden jednomu, druhý druhému, pak jsme se vyměnili a nakonec jsme hráli spolu a děti měly pauzu. Učíme je, že se musí střídat, ale že mi si taky chceme hrát 😀

Měla jsem z nás radost, jak se dokážeme zabavit bez telky a tabletu. Ale také z toho, že to zvládneme jen sami spolu bez jiných lidí, jen my jako rodina.

Druhý den ráno, jsme si snídani udělali sami ve stanu, společně jsme šli také umýt i nádobí, proč by to měla dělat jen máma, že? 🙂

Čekal nás druhý den plavby, náročnější než první. Před námi byly čtyři Krumlovské jezy. všechny jsme je zvládli projet, dokonce nám děti začaly už i tleskat :-D. Sice jsem byla úplně promočená, ale šťastná, že jsme je všechny pokořili. To je prostě tak svělý pocit, když ten jez zvládnete sjet.

Poslední u Jelení lávky jsme sjeli i s dětmi, protože to je nově jen taková klouzačka, pro lodě. Pak jsme zaparkovali, usušili se a dali zaslouženou svačinku. Před námi už byl jen poslední závěrečný jez, ale mezitím poklidná asi dvouhodinová cesta s občasnými přejemi.

Takže jsme si cestou zpívali, hráli slovní fotbal a zastavili u Krmítka. Tam to mají krásně připravené pro děti. Prolejzačky pro děti, farmu se zvířátky a výborné stripsy s domácími hranolkami.

Před posledním jezem se pak Marušce neudělalo dobře, tak jsem ho s Kamčou sjela, ale s Maru radši do kempu došla a ten dojel jen s Mikym do kempu. Po příchodu jsme se pak všichni šli ještě zchladit do Vltavy. 

A protože jsme dorazili brzy, dopřáli jsme si odpolední odpočinek. Miky ne, ten se zase honil s raketou za míčkem 🙂 a my ho sledovali a bavili se jeho urputností. Maru spala a vedle byly děti, tak přišel, že by si s nimi chtěl hrát a ať ho jdu s dětmi představit, aby si s nimi mohl hrát :-D. Tak jsem to chtěla nechat na něj, ale nešel.

Za chvíli jsem ho poprosila, ať mi jde pomoct vrátit věci. Protože jsme se rozhodli, že radši kvůli Marušce pojedeme domů, aby se dala do kupy, čeká ji totiž ozdravný pobyt.

A Miky povídá: ,,Mami, půjdu, ale ty mě pak za to představíš s dětmi,jo? Slíbíš mi to?” 😀 To mě rozsekal, tak jsem ho po odnešení věcí, šla poslušně představit, aby si s dětmi mohl hrát. 

A pak už jsme se začali balit a ukončili tak výlet, který předčil naše očekávání. 

Co nám ten náš výlet dal 😉

Mně splnil jedno velké přání a opět přesvědčil o tom, že všechno jde, když se chce a i když se neúplně chce, je tu ten druhý, který rozhodne a prostě to jde :-D.

Ale co jsem si uvědomila ze všeho nejvíc?  Jak je prima, když jsme někde jen sami tak spolu a pro sebe jako rodina, jak dětem ukazujeme, co všechno život nabízí, i když to ne vždy je příjemné a komfortní, ale pak ta radost, když člověk překážku překoná.

Plňte si své sny, překonávejte překážky a veďte k tomu i své děti 😉